Z kroniky
Poutnické desatero-základní norma každého poutníka.
Desatero pótnika aneb SELE - sen každého poutníka:-)
Některé zajímavé zápisky z kroniky Například od našeho biskupa, od Honzy Dudyse, od Petra Bašusa a dalších
Denní zápisy samotných poutníků Autoři: Martin Šulc a Štěpán Pekárek
Poutnické desatero
Desatero pótnika
Některé zajímavé zápisky z kroniky
Denní zápisy samotných poutníků
(23.7. 2003)
„Tak kde jste“, ptám se, stojíc na náměstí v Mnichově Hradišti, a ze sluchátka se ozvalo „Přejete si přenést i s batohem rovnou k poutníkům?“ – Tak ne, to bylo asi v jiné pohádce a já se vydávám po červené naproti znaveným poutníkům. Tak tak pro mě začíná pouť, ale teď už se přenáším do dalšího dne, protože ten mi byl přidělen a tak nebudu zasahovat do řemesla úternímu kronikáři. Co kdyby se pak náš popis událostí lišil a ty bys byl, milý čtenáři, zmatený a pojal bys nedůvěru ve věrohodnost sdělovaných informací.
Je středa. Probouzím se v předtermínu. Mám za sebou krásné dva dny mimo domov, ovšem únava zdaleka nedosahuje úrovně únavy poctivě šlapajících a tak si nezasloužím tak dlouhý spánek. Ale vydržet ve spacáku mi nečiní větší problém, což se nedá říct o jisté osobě, která něžným hláskem ukončuje sladké snění většiny přítomných.
Mé sladké snění o pěší pouti ukončuje zvuk mobilního telefonu, kde mi kolega z práce oznamuje, že má přítomnost ve firmě je i v době celozávodní dovolené žádoucí a kde že svoji dovolenou trávím, že pro mě posílá auto. Odolávám pokušení pronést slovo Chorvatsko, neboť pro KAMAX není žádná vzdálenost dost velká, jak se o tom jeden z kolegů právě v Chorvatsku přesvědčil.
Úvod cesty z Mnichova Hradiště a připojení dalších 2 poutníků tedy popisovat nebudu, protože bychom se s věrohodností dostali opět do říše pohádek. Jen vím, že cesta vedla na středověký hrad Valečov, který byl však krásnější před 3 měsíci, protože krásně kvetly třešně, a to je na Valečově přímo pohádkově. Vypustím i popis necelých 2 hodin strávených v práci a už se nacházím na Drábských světničkách kde sedím na skále a čekám a čekám. Konečně přicházejí. Jsou posilněni modlitbou růžence, ovšem i přirozeno si žádá své a tak obsazujeme příhodnou skálu a dáváme si oběd ve stylu „co batoh dal“. Plni energie prolézáme bez batohů skalní útvar Drábské světničky a už je tu opět ten milý hlas jisté osoby, která nás vyzývá k odchodu. Za zpěvu písně „Tak zvednem se a jedem, cíl máme jen jeden“ se noříme hlouběji do Českého ráje, plného skal a turistů. My mezi ně nepatříme, protože jsme poutníci a rozdíl mezi poutníkem a turistou je… – ale to přece ví každý. Při cestě nás provází kytara našeho kytaristy, vlastně KYTARYSTY. Kdo můžeš pochopit, pochop. Další zastávka je na Krásné vyhlídce. Kromě toho, že je tu krásná vyhlídka, je tu i hospoda Na krásné vyhlídce a jako osvěžení zmrzlina a pak pro některé i 10 stupňové osvěžení, které je nám schváleno spoluputujícím skorolékařem a neschváleno jistou osobou, dle které tato tekutina k pouti nepatří, v čemž ji nepřímo večer podpořil i sám šéf mládeže ČR P.J.B.
Osvěženi putujeme dále a při pohledu na mračící se oblohu je nám jasné, že nás dnes čeká ještě jedno osvěžení. Alespoň nepanují dlouhé spory o volbě trasy a nejkratší varianta vítězí. Není to nic platné, letní deštíček zvaný průtrž mračen dokonale prověří nepromokavost našich oděvů i bot: Zkušenost - goretexové boty jsou k ničemu, když do nich prší shora. Sušení se v autobusové čekárně a optimistické písně typu „prší prší jen se leje“ mají taky svou romantiku.
Závěrečné kilometry už bez deště nepřinášejí nic mimořádného, snad až na nekonečné nabádání „andílka“ Ivy, abychom se při průchodu Modřišicemi chovali slušně, což je pro nás samozřejmě samozřejmost.
Cíl pro dnešní den – Přepeře u Turnova – a před farou na nás čeká P.Jenda Balík, kterého jistá osoba pozvala, což byl fakt dobrý nápad. Mše svatá je v kapli svatého Gaudencia, což je svatý Radim, což je bratr svatého Vojtěcha. Při kázání jistá osoba usíná, aby pak ráno byla svěží a mohla nás včas probudit.
Děkuji za pozvání na pouť a zvlášť děkuji jisté několikrát zmiňované osobě, která má na celé pouti lví, vlastně lvicí podíl.
-Martin (mash)-
Den třetí, 26.08.2005
Dnešní den začal pěkným počasím. Když jsem se probudil, obloha byla modrá, jako kdybychom putovali skrz Itálii. Pro některé z nás tato pěší póť skončila. Byli to Pepa, Eliška a Hanka. Pepa měl teplotu a další pochod by pro něj měl kritické následky. Přerušení pótě pro něj byla větší obětace, než v ní pokračovat. Podle mě, onemocněl proto, že se chtěl vyrovnat Bingovi. No myslím, že teď pochopil, že Bingo se dostihnout nedá. S Eliškou to nevypadalo také moc dobře. Pokud mám vyslovit svůj osobní názor, tak s prominutím chodila jako tučňák. :-) Namožené svaly po celém těle. No a Hanka, ta měla puchýře na chodidlech. Takže si je Daniela všechny odvezla do Litoměřic. Tradiční snídaně, vem si, co chceš, hlavně se najez, bude to potřeba, dopadla dobře. Všem chutnala a směsky samozřejmě také nechyběli. Když se snídaně schylovala ke konci, Láďa vyřknul tu osudnou větu. „Mělo by se vylosovat, kdo bude na dnešek zapisovat do kroniky. S tím, že losuje Agnes.“ To se mi stalo osudným, a proto teď píši já. Během snídaně všichni pořádně drobili a vše co teče, teklo (…všude). Proto jsme ubrus ždímali z okna a podlaha se zametala. No vypadalo to jako po pořádné póťnické snídani. Když si všichni zabalili, vše se zamklo a my vyrazili na cestu. Ale nedošli jsme daleko, jelikož jsme se ještě nepomodlili ranní chvály. Po modlitbě následovalo Jiřího slůvko na den. Bylo o pošetilých a připravených družičkách. A teď nám nic nebrání vyrazit na cestu. Ještě Bingovo malé divadlo. Málem se tam nechal přejet od Danieli. No Daniela začíná být pěkně drsná, úplně ho tou fábií odstrčila. Musel jsem ho odnést. Ale dost a jde se. Stoupat se začalo již v Oseku. Napadlo mě, „zase ranní rozcvička“. Prošli jsme kolem památníku a šupky hupky do lesa. Stoupat jsme ale nepřestali. Jdeme a na koho nenarazíme. V ohradě se tam pasou nádherní koňové. Klára z toho měla velkou radost. Hned jsme si je začali hladit a krmit. Cestou jsme narazili na pěknou kapličku, kterou Anežka měla najít v nějaké táborové hře. Po pár kilometrech jsme se z pěšinky vyšplhali na silnici, na které nás překvapil nápis „Už jen kousek“. Tomu jsme se ze srdce zasmáli. Do Květnova to byl opravdu už jen kousek. No ono to bylo myšleno na Dlouhou louku a to kousek opravdu byl. Na nejvyšším bodu dlouhé louky políbili Bingo a Láďa zem. (jako to dělával papež JPII.) A aby toho nebylo málo. Kolíci nám předvedli svůj pozdrav, poprvé ho dělal také Bigno, který si toho velice vážil. A já s Bingem jsme byli spokojeni, že Teplická vlajka stále vlaje. „To je čest, vlaje“, prohlásil Bingo. A jak cesta ubíhala, najednou se nějak ochladilo. Fürher dal povel k zastavení a my se začali oblékat do teplejšího oblečení. No a Bingo se v této volné chvilce nudil, tak zalezl do louže. Po delší době byla opět trochu hlubší, takže mu tam uvízli pantofle. V tu chvíli to začala být ta správná komedie. Rozepnul si je a začal je lovit rukama. No je to Bingo, co dodat. Pomodlili jsme se Anděl páně, právě bylo poledne a vyrazili. Cestou jsme míjeli oboru a za malou chvilku jsme byli pod vrcholem Loučná. Tam si většina z nás nechala Krosny, až na některé jedince. Ti dva jedinci k tomu vzali balvan. Prý oběť za Hanku, aby se odloučila od Binga a přestala doufat. Když jsme seběhli zpátky pod kopec na rozcestí. Slečny stále vytrvale hlídali. Pomalu jsem se začali zvedat…Vytáhla se kytara a začalo se hrát, aby nám kilometry snáze utíkali a aby toho nebylo málo. Začalo se klesat. Tu se z čista jasna objevila žena se psem. Pes byl ohromný a roztomilý, ale hrozně smrděl. Paní nám poradila, že o kousek níž je pitná studánka. Někteří z nás doplnily potřebné tekutiny a jelikož u ní bylo i posezení….konečně přišel oběd. Stůl byl bohatý, výběr pořád neopadával. Já jsem začal mazat jednu extra směsku, no bylo tam všechno, ale nebylo to pro mne. Bylo to pro Binga. Tohle sníst, to chce odvahu. Po vydatném obědu se opět vyrazilo na cestu. Bingo přišel s hádankou. Cituji: „Šel had, ss ss, šel kůn klo klo, kam jdou.“ Byl přesvědčený, že tuhle hádanku bude říkat celou cestu. Ale naštěstí přišel kápo se skvělým nápadem, že si dáme silencio. Bingo to nechtěl vzdát, ale se slovy, „já bych to vydržel ještě dlouho“ skončil. Jít a nemluvit bylo hned o něčem jiném. Dalo se zamyslet nad velkým utrpením Ježíše Krista, nad smyslem svého života a tak dále. Meziboří jsem se s Anežkou P. snažil projít v tichu, ale poté co na nás promluvil místní domorodec, silencio jsme porušili a dali se s ním do řeči. Jít takhle poslední není nic příjemného, ale naštěstí na nás ostatní počkali. Právě se modlili korunku. Cestou jsme poseděli a pojedli u kapličky na krásném trávníku. Hned na nás vyběhla paní, že se o to tady stará a abychom to nechali v takovém stavu, jako když jsem se přišli. Jedli jsme opravdu opatrně. Všechny drobečky jsme hned sbírali. A jak tak papáme, někteří z nás dostali chuť na hrušky, které viděli na stromě u sousedů. Sborem jsme začali recitovat básničku: „Foukej foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku,…“ Po chvilce se naše přání stalo realitou. Hruška letící tryskovou rychlostí padá přímo do kolečka. Ještě že nikoho nezabila. No poutník to nemá lehký a nereptá. Po důkladném úklidu to již vypadalo, že opět začneme šlapat. Ale co se nestalo. Vyšel pán s dlouhatánskou násadou a na konci nějaký pytlík. Naše říkanka nepřišla nazmar, každý dostal po hrušce. A to se vyplatí. Cestou jsme minuli přehradu, ještě nějaké ty kilometry a na dohled míjíme ceduli s nápisem Horní Jiřetín. Na faře nás vítá P. Czerny s Danielou a přibyla k nám nová účastnice Edita. S P. Czernym jsme slavili jsme pěknou mši svatou. Poté jsme si dali hroznové víno, broskve a aby nám bylo lépe. Zajedli jsme to polévkou. Večerní modlitba, hygiena a spát.
Štěpán Pekárek
Poutnické desatero-základní norma každého poutníka.
Desatero pótnika aneb SELE - sen každého poutníka:-)
Některé zajímavé zápisky z kroniky Například od našeho biskupa, od Honzy Dudyse, od Petra Bašusa a dalších
Denní zápisy samotných poutníků Autoři: Martin Šulc a Štěpán Pekárek
Poutnické desatero
Desatero pótnika
Některé zajímavé zápisky z kroniky
Denní zápisy samotných poutníků
(23.7. 2003)
„Tak kde jste“, ptám se, stojíc na náměstí v Mnichově Hradišti, a ze sluchátka se ozvalo „Přejete si přenést i s batohem rovnou k poutníkům?“ – Tak ne, to bylo asi v jiné pohádce a já se vydávám po červené naproti znaveným poutníkům. Tak tak pro mě začíná pouť, ale teď už se přenáším do dalšího dne, protože ten mi byl přidělen a tak nebudu zasahovat do řemesla úternímu kronikáři. Co kdyby se pak náš popis událostí lišil a ty bys byl, milý čtenáři, zmatený a pojal bys nedůvěru ve věrohodnost sdělovaných informací.
Je středa. Probouzím se v předtermínu. Mám za sebou krásné dva dny mimo domov, ovšem únava zdaleka nedosahuje úrovně únavy poctivě šlapajících a tak si nezasloužím tak dlouhý spánek. Ale vydržet ve spacáku mi nečiní větší problém, což se nedá říct o jisté osobě, která něžným hláskem ukončuje sladké snění většiny přítomných.
Mé sladké snění o pěší pouti ukončuje zvuk mobilního telefonu, kde mi kolega z práce oznamuje, že má přítomnost ve firmě je i v době celozávodní dovolené žádoucí a kde že svoji dovolenou trávím, že pro mě posílá auto. Odolávám pokušení pronést slovo Chorvatsko, neboť pro KAMAX není žádná vzdálenost dost velká, jak se o tom jeden z kolegů právě v Chorvatsku přesvědčil.
Úvod cesty z Mnichova Hradiště a připojení dalších 2 poutníků tedy popisovat nebudu, protože bychom se s věrohodností dostali opět do říše pohádek. Jen vím, že cesta vedla na středověký hrad Valečov, který byl však krásnější před 3 měsíci, protože krásně kvetly třešně, a to je na Valečově přímo pohádkově. Vypustím i popis necelých 2 hodin strávených v práci a už se nacházím na Drábských světničkách kde sedím na skále a čekám a čekám. Konečně přicházejí. Jsou posilněni modlitbou růžence, ovšem i přirozeno si žádá své a tak obsazujeme příhodnou skálu a dáváme si oběd ve stylu „co batoh dal“. Plni energie prolézáme bez batohů skalní útvar Drábské světničky a už je tu opět ten milý hlas jisté osoby, která nás vyzývá k odchodu. Za zpěvu písně „Tak zvednem se a jedem, cíl máme jen jeden“ se noříme hlouběji do Českého ráje, plného skal a turistů. My mezi ně nepatříme, protože jsme poutníci a rozdíl mezi poutníkem a turistou je… – ale to přece ví každý. Při cestě nás provází kytara našeho kytaristy, vlastně KYTARYSTY. Kdo můžeš pochopit, pochop. Další zastávka je na Krásné vyhlídce. Kromě toho, že je tu krásná vyhlídka, je tu i hospoda Na krásné vyhlídce a jako osvěžení zmrzlina a pak pro některé i 10 stupňové osvěžení, které je nám schváleno spoluputujícím skorolékařem a neschváleno jistou osobou, dle které tato tekutina k pouti nepatří, v čemž ji nepřímo večer podpořil i sám šéf mládeže ČR P.J.B.
Osvěženi putujeme dále a při pohledu na mračící se oblohu je nám jasné, že nás dnes čeká ještě jedno osvěžení. Alespoň nepanují dlouhé spory o volbě trasy a nejkratší varianta vítězí. Není to nic platné, letní deštíček zvaný průtrž mračen dokonale prověří nepromokavost našich oděvů i bot: Zkušenost - goretexové boty jsou k ničemu, když do nich prší shora. Sušení se v autobusové čekárně a optimistické písně typu „prší prší jen se leje“ mají taky svou romantiku.
Závěrečné kilometry už bez deště nepřinášejí nic mimořádného, snad až na nekonečné nabádání „andílka“ Ivy, abychom se při průchodu Modřišicemi chovali slušně, což je pro nás samozřejmě samozřejmost.
Cíl pro dnešní den – Přepeře u Turnova – a před farou na nás čeká P.Jenda Balík, kterého jistá osoba pozvala, což byl fakt dobrý nápad. Mše svatá je v kapli svatého Gaudencia, což je svatý Radim, což je bratr svatého Vojtěcha. Při kázání jistá osoba usíná, aby pak ráno byla svěží a mohla nás včas probudit.
Děkuji za pozvání na pouť a zvlášť děkuji jisté několikrát zmiňované osobě, která má na celé pouti lví, vlastně lvicí podíl.
Den třetí, 26.08.2005
Dnešní den začal pěkným počasím. Když jsem se probudil, obloha byla modrá, jako kdybychom putovali skrz Itálii. Pro některé z nás tato pěší póť skončila. Byli to Pepa, Eliška a Hanka. Pepa měl teplotu a další pochod by pro něj měl kritické následky. Přerušení pótě pro něj byla větší obětace, než v ní pokračovat. Podle mě, onemocněl proto, že se chtěl vyrovnat Bingovi. No myslím, že teď pochopil, že Bingo se dostihnout nedá. S Eliškou to nevypadalo také moc dobře. Pokud mám vyslovit svůj osobní názor, tak s prominutím chodila jako tučňák. :-) Namožené svaly po celém těle. No a Hanka, ta měla puchýře na chodidlech. Takže si je Daniela všechny odvezla do Litoměřic. Tradiční snídaně, vem si, co chceš, hlavně se najez, bude to potřeba, dopadla dobře. Všem chutnala a směsky samozřejmě také nechyběli. Když se snídaně schylovala ke konci, Láďa vyřknul tu osudnou větu. „Mělo by se vylosovat, kdo bude na dnešek zapisovat do kroniky. S tím, že losuje Agnes.“ To se mi stalo osudným, a proto teď píši já. Během snídaně všichni pořádně drobili a vše co teče, teklo (…všude). Proto jsme ubrus ždímali z okna a podlaha se zametala. No vypadalo to jako po pořádné póťnické snídani. Když si všichni zabalili, vše se zamklo a my vyrazili na cestu. Ale nedošli jsme daleko, jelikož jsme se ještě nepomodlili ranní chvály. Po modlitbě následovalo Jiřího slůvko na den. Bylo o pošetilých a připravených družičkách. A teď nám nic nebrání vyrazit na cestu. Ještě Bingovo malé divadlo. Málem se tam nechal přejet od Danieli. No Daniela začíná být pěkně drsná, úplně ho tou fábií odstrčila. Musel jsem ho odnést. Ale dost a jde se. Stoupat se začalo již v Oseku. Napadlo mě, „zase ranní rozcvička“. Prošli jsme kolem památníku a šupky hupky do lesa. Stoupat jsme ale nepřestali. Jdeme a na koho nenarazíme. V ohradě se tam pasou nádherní koňové. Klára z toho měla velkou radost. Hned jsme si je začali hladit a krmit. Cestou jsme narazili na pěknou kapličku, kterou Anežka měla najít v nějaké táborové hře. Po pár kilometrech jsme se z pěšinky vyšplhali na silnici, na které nás překvapil nápis „Už jen kousek“. Tomu jsme se ze srdce zasmáli. Do Květnova to byl opravdu už jen kousek. No ono to bylo myšleno na Dlouhou louku a to kousek opravdu byl. Na nejvyšším bodu dlouhé louky políbili Bingo a Láďa zem. (jako to dělával papež JPII.) A aby toho nebylo málo. Kolíci nám předvedli svůj pozdrav, poprvé ho dělal také Bigno, který si toho velice vážil. A já s Bingem jsme byli spokojeni, že Teplická vlajka stále vlaje. „To je čest, vlaje“, prohlásil Bingo. A jak cesta ubíhala, najednou se nějak ochladilo. Fürher dal povel k zastavení a my se začali oblékat do teplejšího oblečení. No a Bingo se v této volné chvilce nudil, tak zalezl do louže. Po delší době byla opět trochu hlubší, takže mu tam uvízli pantofle. V tu chvíli to začala být ta správná komedie. Rozepnul si je a začal je lovit rukama. No je to Bingo, co dodat. Pomodlili jsme se Anděl páně, právě bylo poledne a vyrazili. Cestou jsme míjeli oboru a za malou chvilku jsme byli pod vrcholem Loučná. Tam si většina z nás nechala Krosny, až na některé jedince. Ti dva jedinci k tomu vzali balvan. Prý oběť za Hanku, aby se odloučila od Binga a přestala doufat. Když jsme seběhli zpátky pod kopec na rozcestí. Slečny stále vytrvale hlídali. Pomalu jsem se začali zvedat…Vytáhla se kytara a začalo se hrát, aby nám kilometry snáze utíkali a aby toho nebylo málo. Začalo se klesat. Tu se z čista jasna objevila žena se psem. Pes byl ohromný a roztomilý, ale hrozně smrděl. Paní nám poradila, že o kousek níž je pitná studánka. Někteří z nás doplnily potřebné tekutiny a jelikož u ní bylo i posezení….konečně přišel oběd. Stůl byl bohatý, výběr pořád neopadával. Já jsem začal mazat jednu extra směsku, no bylo tam všechno, ale nebylo to pro mne. Bylo to pro Binga. Tohle sníst, to chce odvahu. Po vydatném obědu se opět vyrazilo na cestu. Bingo přišel s hádankou. Cituji: „Šel had, ss ss, šel kůn klo klo, kam jdou.“ Byl přesvědčený, že tuhle hádanku bude říkat celou cestu. Ale naštěstí přišel kápo se skvělým nápadem, že si dáme silencio. Bingo to nechtěl vzdát, ale se slovy, „já bych to vydržel ještě dlouho“ skončil. Jít a nemluvit bylo hned o něčem jiném. Dalo se zamyslet nad velkým utrpením Ježíše Krista, nad smyslem svého života a tak dále. Meziboří jsem se s Anežkou P. snažil projít v tichu, ale poté co na nás promluvil místní domorodec, silencio jsme porušili a dali se s ním do řeči. Jít takhle poslední není nic příjemného, ale naštěstí na nás ostatní počkali. Právě se modlili korunku. Cestou jsme poseděli a pojedli u kapličky na krásném trávníku. Hned na nás vyběhla paní, že se o to tady stará a abychom to nechali v takovém stavu, jako když jsem se přišli. Jedli jsme opravdu opatrně. Všechny drobečky jsme hned sbírali. A jak tak papáme, někteří z nás dostali chuť na hrušky, které viděli na stromě u sousedů. Sborem jsme začali recitovat básničku: „Foukej foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku,…“ Po chvilce se naše přání stalo realitou. Hruška letící tryskovou rychlostí padá přímo do kolečka. Ještě že nikoho nezabila. No poutník to nemá lehký a nereptá. Po důkladném úklidu to již vypadalo, že opět začneme šlapat. Ale co se nestalo. Vyšel pán s dlouhatánskou násadou a na konci nějaký pytlík. Naše říkanka nepřišla nazmar, každý dostal po hrušce. A to se vyplatí. Cestou jsme minuli přehradu, ještě nějaké ty kilometry a na dohled míjíme ceduli s nápisem Horní Jiřetín. Na faře nás vítá P. Czerny s Danielou a přibyla k nám nová účastnice Edita. S P. Czernym jsme slavili jsme pěknou mši svatou. Poté jsme si dali hroznové víno, broskve a aby nám bylo lépe. Zajedli jsme to polévkou. Večerní modlitba, hygiena a spát.