Z časopisu Matěj
Filipov 2002
Bozkov 2003
Liběšice u Žatce 2004
Z časopisu Zdislava
Česká Kamenice 2006
Kadaň 2007
Liberec 2008
Jablonné v Podještědí 2010
Rumburk 2011
Mcely 2012
Chorušice 2014
Pěší pouť do Filipova za nová kněžská a řeholní povolání (3.7. – 7.7. 2002)
Již 2. ročník putování se rozhodla uskutečnit parta nadšenců v čele s Danielou. Po Hejnicích je tady neméně známé poutní místo – Filipov.
Scházíme se na Horním nádraží v brzkých ranních hodinách, ale vlakem nejedeme, nýbrž jdeme hezky po svých, aby to přineslo také nějaká ta nová duchovní povolání. Po loňských zkušenostech se zkratkami se rozhodneme praktikovat nějaké ty zkratky i dnes, a tak bloudíme již v Pokraticích. Nakonec šťastně dorážíme do Skalice, kde už začínají nejmenovaní účastníci postupně odpadávat. Když je krize překonána, pokračuje se dál a celá pouť je slavnostně zahájena na balvanu vedle hřbitova v Čeřeništi, na kterém můžeme některé účastníky rovnou pohřbít. Po namáhavém vyřešení otázky, jaký je rozdíl mezi poutníkem a turistou, pokračujeme směrem na Tašov, Proboštov a Homoli, kde poprvé uspokojujeme naše žaludky. (Nejmenovaní účastníci se stihnou i vyspat). Zanedlouho zjišťujeme, že jsme došli až do Kanady, ale podle Pepovy logiky se jedná jen o Němce s kanadskou vlajkou. Asi desetkrát se Daniela ptá místních farmářů, jestli jsou české národnosti a dostává stručnou odpověď:,,Saskatchewan“. Po modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství vyrážíme dále k Zubrnicím, a pak už nás čeká krutý výstup na Bukovou horu, při němž se nejmenovaní účastníci i krví potili. Zbývá už jen kousek cesty a za chvíli jsme v Rychnově, kde se nám dostává milého uvítání od rodiny Legnerovy. K překvapení všech (aspoň podle Daniely to mělo být překvapení) přijíždí P. Mirek Šimáček, a tak můžeme slavit i mši svatou. Před spaním ještě dostáváme rychnovské ,,R“, které mám jakožto jmenovec našeho cíle dopravit až do Filipova k posvěcení.
Když vyrážíme následující ráno na cestu, všichni se třeseme zimou, ale modlitba breviáře na autobusové zastávce všechny zahřeje a zanedlouho jsme v Benešově n.P. Zde se loučíme s Jerrym, který od značkových bot ,,made in Vietnam“ obdržel nějaké ty puchýře. Jerry se loučí slovy: ,,Až budete mít třetího koně, tak mu dejte jméno Vinnetou“.No, možná to zaznělo při jiné příležitosti. Hned za Benešovem se ztrácíme v lese, ovšem jakmile se začneme modlit růženec, nalézáme opět cestu a s pomocí Boží se dostáváme až do Srbské Kamenice. Tam na nás již čeká další poutník Lída T. a všichni se zúčastníme bohoslužby slova ve zdejším krásném kostele. Pak se ubytujeme na faře a čtyři ze sedmi poutníků se vydávají navštívit jednoho známého, ale vše končí neúspěchem, jelikož zřejmě vzbuzujeme dojem zlodějů. Večer všichni ,,v poklidu“ uléháme ke spánku.
V pátek se na cestě rozpoutává drsný závod, v němž nakonec není ani vítěze ani poraženého, protože všechny stáje podepisují společnou smlouvu. Plni energie míjíme Jetřichovice a úspěšně zdoláváme jeden kopec za druhým – jen nejmenovaní účastníci se na chvilku zaseknou u schodů na Mariinu skálu. Po vydatném obědě prazvláštních chutí pokračujeme dále a při obdivování přírodních krás Českosaského Švýcarska zapomeneme dokonce i na kytaru, kterou však úspěšně získáváme zpět. K večeru přicházíme do Chřibské, kde nás chlebem a solí vítají členové Antiochie. Spolu s nimi slavíme bohoslužbu slova a pak se smějeme u táboráku. Nejvíc se chechtá Jirka, ale ten by se smál, i kdyby Pepa řekl třeba:,, talíř“. Jelikož je na faře k dispozici ping-pongový stůl, spát jdeme až po půlnoci.
O to hůř se ráno vstává, ale budiči jsou neodbytní, až to nakonec kdosi rozštípne:,, Ták nám dé pjéstí“. No, to asi také zaznělo při jiné příležitosti. Nicméně - po snídani se s námi Antiochie loučí písní a my jim na oplátku zpíváme naši hymnu:,, Ten rám nech bejt a pevně věř...“- nebo to byla jiná písnička? Nejdříve nakupujeme zásoby u zdejšího strejdy Drobáka, ale ty čokotatranky jsou stejně nějaké divné, a tak se raději vydáváme opět na putování. Protože nám místní kněz sdělil, že do Rumburka je to hodinka cesty, rozhodujeme se prodloužit si to nějakou zkratkou. Zatímco nejzdatnější jedinci lezou po skalách, až se ostatní lidé diví, nejmenovaní účastníci spí po vydatném obědě, při kterém jsme zlikvidovali veškeré zásoby jídla. Odpoledne přistáváme u kostela ve Sněžné, kde společně velebíme Pannu Marii. Další zastávka je až na Dymníku, kde parkujeme svá těla podle pokynů pána s pruhovanou hůlkou. Po krátké pauze jdeme dál a za chvilku jsme v Rumburku, kde nás na faře opět mile vítají a když sdělujeme, že už za sebou máme stovku kilometrů, konstatují:,, To je teda pálka“. No, asi to taky zaznělo v jiné situaci. Jelikož je tato fara opět vybavena ping-pongovým stolem, umíte si jistě představit, jak asi vypadal večer.
V neděli nás vyráží ještě o jednoho člena více, protože se k nám večer přidal Jirka z Varnsdorfu. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle a zanedlouho stojíme již před bazilikou Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově. Zde slavíme nedělní mši svatou, při které si procvičíme i naše znalosti němčiny. Při závěrečném Te Deum všichni děkujeme Bohu, že jsme obstáli v těžké fyzické zkoušce a doufáme, že naše pouť přinese aspoň pár nových kněžských a duchovních povolání i jiné plody, protože jsme cestou evangelizovali několik lidí.
Zvu Vás na další ročníky diecézních poutí, protože to stojí za to. Rozloučím se slovy Petra Hlaváčka z jeho loňského článku o pouti do Hejnic: Ať se Vám dobře šlape.
Filip
PĚŠÍ POUŤ MLÁDEŽE DO BOZKOVA 2003
(20.7. – 25.7. 2003)
První ,,ahojahoj“ zaznělo už v 7:30 u litoměřické katedrály, kde se konala ranní mše svatá s požehnáním pro poutníky. No a pak už naše (zatím) devítičlenná skupina vyrazila směrem k nádraží a vlakem do Úštěka.
Dovolím si na tomto místě předem upozornit, že většinu tohoto článku asi nenaberete (totiž nepochopíte) a proto s námi pojďte příští rok na pouť, protože to už se vyplatí.
První etapa začíná zostra – krutý výstup na Ostré je dosti ostrý, ale jelikož základ naší výpravy tvoří již zkušení poutníci, je to vlastně hračka, zvlášť když se jde zkušenou zkratkou. U dvou zdevastovaných kapliček jakoby symbolicky zahajujeme naší pouť a dostáváme do ruky od Daniely jakési desatero poutníka, kde stálo něco o škodlivé partikulaci a taky slušném oblečení – takže příště si na pouť nezapomeňte vzít kvádro. Ovšem jedna rada mi utkvěla v hlavě: poutník se nevzdává, a tak vyrážíme opět na cestu a zanedlouho doplňujeme živiny uprostřed cesty, kde zavazíme ostatním poutníkům...nebo snad turistům? Každopádně to grilované kuřátko stálo zato. Po cestě dál dochází k prvnímu pokusu o evangelizaci, když část poutníků naváže kontakt s nějakým pánem, který pořád povídal něco o dnešních veverkách, či co. A měl pravdu, vždyť se na ně podívejte.....
Míjíme vesnici Skalku a nakonec přicházíme po modlitbě růžence na místo našeho odpočinku pod jedním z mnoha převisů u Vlhoště. Parta nadšenců se ještě vydává na nedalekou Husu (tentokrát ne grilovanou, ale kamennou), zatímco ostatní čerpají vodu u studánky, aby se k ní zase znovu za chvíli vrátili umýt. Při té příležitosti se stihne ještě hodně věcí, například navštívit jeden tábor, anebo k smrti vyděsit nejmenované účastníky pouti při neplánované stezce odvahy. Jenom škoda, že Talíř nešel poslední. Za zpěvu večerky uléháme do rozestlaných postýl....ehm...spacáků a...
pondělí 21.7.
...a ráno moudřejší večera, ale na těch coolech se moc dobře nespalo. Zaplať Pán Bůh, že ty cooly s námi v noci nespadly. Po snídani, která snad ani nebyla (nebo si teda nemůžu vzpomenout) vyrážíme směrem na Dubou, cestou se stíháme pomodlit ranní chvály i zpívat nejrůznější songy rozmanitých žánrů, ale když už s námi jde ten kytaryyyyysta....
Z Dubé kráčíme ke kapli sv. Barbory, kde je tradiční oběd pestrých chutí a pak dále až ke zřícenině hradu Berštejn. Nutno podotknout, že sluníčko nám tentokrát dopřálo svých paprsků, takže zima nám určitě nebyla. A ještě k tomu takové stoupání!
Nakonec však šťastně dorážíme do Doks (tuším, že jeden poutník je nazval Doxy) a tam slavíme krásnou mši svatou s P. Juchou téměř v centru města za přihlížení několika kolemjdoucích a několika kolemletících komárů. Je to evangelizace jako hrom – dokonce se málem podařilo nalákat další poutníky – když už s námi jde ten kytaryyyyysta....
Ovšem horší je to s noclehem, protože nad námi se stahují mraky, ale Boží plány jsou nevyzpytatelné a my nacházíme útočiště na tribuně místního fotbalového hřiště, a to jen za blíže nespecifikovaný poplatek, který jsme si stejně zasloužili. Provést hygienu se vydává už jen parta nadšenců (ano, jsou to oni, ti Husiti – totiž ti, co šli i na Husu - akorát Pavol chybí, protože musel po mši odjet). I když nevím, jestli koupání v Máchově jezeře lze považovat za hygienické. No, naštěstí je tma a na vodu není vidět (je pouze cítit). Usínání máme dnes i s hudbou, vedlejší diskotéka nám hraje jednu ukolébavku za druhou.
úterý 22.7.
Tribuna není o nic lepší než cooly, ale aspoň na nás nepršelo. Čeká nás jedna etapa, která vede přímo rovně za nosem, a to ještě pořádný kus cesty na slunci, takže andělé se mají co ohánět, aby jimi vylosovaní svěřenci nepadli vedrem. Oproti pesimistickým předpovědím však cesta ubíhá nezvykle rychle, a když si (již zmiňovaná) parta nadšenců vezme batohy party nenadšenců a dokonce na chvíli i nadšené nenadšence samotné na svá bedra, tak jsme hnedka na Radechově. Že by jsme zde doplnili zásoby vody? Hm, tak to se s ní radši budeme polívat.
Když se Pepovi nepodaří vyreklamovat svého anděla, pokračujeme až do Dolní Krupé, kde na nás již čeká P. Vláďa Novák, který pro nás slouží mši svatou na místním hřbitově. Oltář složený z našich batohů je vskutku poutnický. Pak nás ještě milý otec Vláďa zve na melouna a my mezitím vyzvídáme, jak to vypadá v Příchovicích. Následně se spouští liják, který zdárně přečkáváme s macháčkem na autobusové zastávce. V plánu je další poutnická zkratka, ale ta nám poněkud nevychází, protože nám kdosi zahradil cestu vysokým plotem. Co se dá dělat, musíme vylézt na silnici a zdravit protijedoucí kamiony a auta, která nadšeně odpovídají poutnickým pozdravům svým troubením. Potkáváme také několik zvířátek, škoda že většina byla už rozmázlá na silnici. Kromě veverek dnes Pepa zahlédl i dikobraza.
Konečně se dostáváme až do Mnichova Hradiště. Zde se k nám připojuje další poutník Martin a všichni společně nalézáme útočiště v domku rodiny Adámkovy – takový luxus si snad ani nezasloužíme. No považte – propůjčit byt takové bandě poutníků, to už si žádá pořádný kus odvahy a Božího milosrdenství. Večer zakončujeme společnou modlitbou a parta nadšenců i malým, blíže nespecifikovaným zotavením, ale v tuto hodinu se dá udělat mnoho.
středa 23.7.
Ráno, celý den, andělé nad námi bdí, a tak se zvedneme a jedem, totiž jdem. Na nádraží se přidávají další poutníci, Ondra a Věrka, takže je překonán rekord z předchozích dvou ročníků v počtu účastníků. Směr je jasný – Valečov a Drábské světničky. Naštěstí jsme přežili jak strmé skalní výstupy a sestupy, tak i oběd prazvláštních chutí a můžeme pokračovat až do Příhraz. Do další obce Žďáru se dostáváme již totálně mokří, jelikož nás spláchnul trochu větší deštík. Naštěstí jsme neztratili smysl pro humor, a tak preludujeme na autobusové zastávce i s ručníkem přes ramena. Ale když už s námi jde ten kytaryyyyysta.....
Je po dešti a my zase vyrážíme na cestu. Míjíme statek, kde chovají 40 koní a poutníci zde tak mohou použít osvědčenou hlášku: To víno je naozaj teplé...anebo to zaznělo při jiné příležitosti? Další zastávka je ve vesnici jménem Všeň u kostela sv. Filipa a Jakuba, a pak už není žádný problém dojít až na faru v Přepeřích (i když někdo si myslí, že to je ,,jako velkej problém“). Tady nás vítá P. Jenda Balík a Ondru střídá zkušený poutník Jerry. Společně slavíme mši svatou a večer rozebíráme s P. Jendou nejrůznější ožehavá témata. Znavení pak uléháme do spacáků a doufáme, že ráno nebudeme muset tak brzy vstávat.......
čtvrtek 24.7.
.....asi v 7 už nás kdosi burcuje, ale ranní ptáče patří do ,,Mekáče“, takže než se vyhrabeme ven, je o hodinu víc. Míříme do Turnova, poněvadž se nám dostává milého pozvání od Ivy na super snídani. U Pekařů se tedy konečně zase jednou najíme, akorát Ivčiny sestry se nedaří zlákat na pouť, zvlášť ta malinká se zalekla našeho poutnického pozdravu, ale třeba příště. Po výborné snídani vyrážíme opět dál. Dnes jsou ranní chvály obzvlášť veselé, přes cestu nám přeběhne akorát Zrcadlová koza, a my pokračujeme v modlitbě růžence, při které se spontánně chytáme všichni za ruce a utváříme tak jedno společenství s Kristem uprostřed nás.
Sluníčko nám zase pořádně přeje, a tak vítáme přestávku na oběd poblíž Besedic. Parta nadšenců se ještě vydává zchladit do skal, abychom mohli pokračovat v cestě při silenciu až do Železného Brodu. Odsud kráčíme po Riegrově cestě nádherným údolím Jizery a štastně přicházíme až do Semil, kde nás již vítá P. Gajdošík., který pro nás připravil na pouti nevídanou hostinu. Ještě před ní slavíme mši svatou, ale pak už jsme vskutku znavení, ani to Uno už nás nebaví, a tak uléháme do spacáků a dobrou noc. Spí se tu dobře, protože neležíme na žádných coolech, i když jeden kolík by se našel.....
pátek 25.7.
Ráno se vydáváme na závěrečnou pětikilometrovou etapu, ovšem s těmi puchýři je to pro nejmenované účastníky dosti náročné. Ale s růžencem jde všechno lépe a my konečně staneme u cílového bodu – totiž u kostela Navštívení P. Marie. Zde slavíme mši svatou s P. Kryštofem, který nás opět zve na pohoštění na faru. Obědváme s nějakými Poláky, kteří jsou tam na exerciciích a u té příležitosti je naučíme i náš pokřik (chist) a poutnickou hymnu, ale když už s námi jde ten kytaryyyyysta. Na oplátku nám Poláci ukazují svůj pokřik a písničky typu: devatenáctsetosmdesátdva.....no, moc si je nepamatuju. Ještě naposled zazní ahojahoj, při kterém se směje snad i Talíř a pak už rychle na zastávku v Jesenném. Nejlepší zjištění pro nás je, že už i nejmenovaní účastníci začínají dobrovolně používat zkratky.
Část poutníků se od nás nedobrovolně trhá už v Železném Brodě, protože zbytek se prostě nevešel do vlaku. Když se ptáme průvodčího, co tady dělá tolik lidí, dostáváme stručnou odpověď: ,,co asi, co asi, hoblujeme...“ Nicméně aspoň pak máme více času v Turnově, takže se stihneme po dlouhé době zase shledat s poutníkem Ivou, která odjela hned po bohoslužbě autem s Martinem.
A potom už konečně domů...
,,Nezapomeňte se modlit růženec!“, slyšíme ještě v dáli (no, já jsem ještě zaslechl ahojahoj), a tak tedy milí přátelé: Ahojahoj, nezapomínejte na růženec a póďte s námi příště na póť.................
Filip
O pěší pouti mládeže do Liběšic u Žatce (10. – 15.8. 2004)
(a také o farách poutnických a faře protipoutnické...)
...,,mám tady na lístečkách vaše jména a koho vytáhnu, ten bude psát za dnešek kroniku“, říká Daniela a z osudí nemilosrdně vytahuje jméno Filip. Jenže je to všechno zkorumpované, takže se musí tahat znovu...a protože korupce od jara až do léta stále vzkvétá, je opět vylosováno moje jméno. Ale já se raduji, vždyť aspoň tentokrát nebudu muset psát do Matěje:-)
Jo, moji milí ,,soupoutníci“, vy si teďka myslíte: to jsme ho ale vypekli – skoro jako to sele – jenomže jak dobře víte, sele vypečené vůbec nebylo, protože bylo nafukovací (aspoň první dva dny, pak nám jaksi prasklo...). Takže abych vás taky trochu vypekl, dnešní článek nebude vůbec vtipný, bude srozumitelný a bude pro všechny čtenáře, kteří chtějí pochopit, o co jde. Pro ty, kteří chtějí nepochopit, bude na dalším diecézku jistojistě k nahlédnutí naše kronika.
Cestou jsme se totiž setkali s několika lidmi, kteří nás většinou považovali za obyčejné turisty či trampy, a tak jsme je museli několikrát vyvést z omylu a náležitě vysvětlit, jaký je rozdíl mezi turistou či trampem a pravým poutníkem. (Připomínám, že slovo tramp je pro nás od jisté doby urážka – navíc v slovníku cizích slov jsem nalezl tramp=kdo provozuje rekreačně táboření ve volné přírodě, tulák žijící v divočině často se zločineckými sklony!). Blíže skutečnosti už byli lidé, kteří nás považovali za ,,přerostlé skauty“, zato lidé považující nás za účastníky srazu prcků byli úplně mimo. Nejednou se naskytla otázka typu: ,,A to má ta pouť jako ňákej smysl? To bych si radši zlámala nohy...“
Než se pustím do líčení několika důležitých postřehů právě z letošního putování, je třeba si aspoň ve zkratce ujasnit, co pro nás tato pěší pouť znamená a co znamená v neposlední řadě pro celou diecézi. Předem upozorňuji, že se nebudu zabývat ateistickým pojetím pouti jako atrakce s kolotoči, cukrovou vatou a langošem. Spíše bychom měli správně pochopit smysl našeho putování. Letos jsme vyšli na cestu s několika závažnými úmysly, především jsme se potili za církev v naší diecézi, za nová kněžská a řeholní povolání a za dobré rodiny. Každý z nás měl pak možnost svěřit Panně Marii Nanebevzaté i své osobní úmysly, které symbolicky vložil do obálky a donesl až do cíle, aby mohly být přineseny v obětním průvodu při slavné mši svaté jako naše oběť předchozích pěti dnů. Pro některé poutníky už samotná fyzická náročnost chůze horkými letními dny a s těžkým batohem představovala veliké obětování. Pro fyzicky zdatnější jedince mohl osobní oběť představovat i jiný sebezápor. Během pouti jsme se snažili intenzívně modlit, chválit Boha zpěvem anebo rozjímat při osobním ztišení. Především si myslím, že se podařilo vytvořit krásné společenství a atmosféru – živý Kristus byl opravdu mezi námi. I když nás šlo ,,pouze“ dvanáct (napadá mě podobnost s počtem Ježíšových učedníků a navíc – megalomanské akce s dlouhým průvodem a korouhvičkami nemohou být nikdy tak intenzivní), měla tato pouť určitě smysl. A to, že naše každoroční putování nese plody v podobě nejen nových duchovních povolání, může dosvědčit každý z nás, zvláště ti dva poutníci, kteří absolvovali konvikt a chystají se pokračovat ve studiu v semináři.
Při letošní pouti jsme byli obdařeni neuvěřitelnou milostí našeho nebeského Otce. Mnoho lidí nás podporovalo svou modlitbou, mnoho dobrých lidí nám poskytlo útočiště třeba před deštěm a my jsme tak nalezli příbytek pro klidný spánek, na pouti velice potřebný. Velký dík patří všem, kteří se o to zasloužili: Nejprve jsme přespávali na faře v Ústí n.L. u P.Mirka a P.Vítka, následně jsme byli mile přijati v Medvědicích v rodině Bašusově. Další den nám P.Pavel poskytl snad ještě více, než může fara v Libčevsi vůbec nabídnout, P.Vilém v Liběšicích byl tak přívětivý, že ani náš příchod po půlnoci pro něj neznamenal žádný problém a nakonec se nám dostalo takového pohoštění, že to bylo místy až nepoutnické...
Snad největší radost nám udělal sám otec biskup Pavel, který za námi neváhal přijet až pod Milešovku do obce Bílky a my jsme tak mohli sdílet část dne s ním ve zdejší krásné kapličce sv. Václava a při společné modlitbě vzpomínat na všechny úmysly naší pouti. A kdo nevěří, nechť nakoukne do kroniky:-)
Avšak ne všechna místa byla tak přívětivá. V pátek jsme měli jedinou možnost dostat se na mši svatou v Lounech. Jak bylo předem avizováno, ubytovat se na místní faře nelze. Nevadí – když se správný poutník snaží, tak to Pán Bůh na všech minulých poutích vždycky zařídil tak, abychom se nerušeně vyspali, ať už to byl třeba krmelec v lese nebo fotbalová tribuna.
Bohoslužbu podobnou té lounské jsem však už dlouho nezažil. Proč se nám zdejší kněz vysmívá v kázání do očí? Proč ve své homilii nazývá poutníky rádobyvtipně trampy a shazuje je před všemi ostatními lidmi? Proč je uráží? Poutníci přišli na mši svatou, aby poděkovali Pánu za uplynulý, mimochodem velmi vydařený den, aby se setkali s Kristem v eucharistii, a mezitím na vlastní uši slyší neuvěřitelné věci. Na otázku: Jak by se zachoval Kristus?, jež zde také zazněla, odpovídám: Kristus by určitě nikoho nenapadal od ambonu! Možná jsem teď někoho přivedl ,,do úzkých" – doporučuji mu postavit pyramidu z batohů a zazpívat si píseň číslo 839, upřímně a spontánně, ale opravdu si nemyslím, že by to přineslo více užitku než naše pouť...
Pevně doufám, že u všech poutníků i přes několik tmavých okamžiků převládne Světlo, Světlo prozařující i ta nejtemnější zákoutí naší diecéze, všechny ty krásné zážitky našeho společného putování, krása přírody a neskrývaná radost z toho, že se opět něco vydařilo. Pro mě osobně je nejdůležitějším zjištěním letošní pouti toto: Naše diecéze není žádný kamenolom a může být opravdu živá, jen záleží na přístupu každého z nás, jak budeme se zdrojem Světla zacházet.
Na závěr nezbývá, než děkovat všem, kteří nás podpořili jak fyzicky, tak duchovně. Je Vás, milí lidé, dosti, a tak použiji Talířovy verze děkovačky, kterou ihned zařadil do corporate identity své firmy náš trasyplánovač Kunz Kunath: Díky, Kunz Kunathe, díky...
Ale teď vážně, před chvilkou jsem zřejmě mluvil ze spaní (kdo chceš pochopiti, pochop).
Děkujeme všem dobrodincům, kteří se o nás v průběhu pouti jakýmkoliv způsobem starali a jenž jsou jmenováni výše. Děkujeme otci biskupovi za návštěvu a povzbuzení poutníků na jejich další cestě poutní i životní (a také za minerálky), děkujeme všem, kteří na nás mysleli a provázeli modlitbou, zvláště otci Toníkovi, otci Ladislavovi, jáhnu Pavlovi, sestrám premonstrátkám z Doksan, poutníkům Jerrymu (za sms) a Lidce (za sele) a ostatním, třeba neznámým, děkujeme andělům strážným (a nejen těm duchovním), děkujeme těm, kteří napekli v Líčkově výborný štrůdl (a které taky neznám), děkujeme Big Benovi a pánovi s konví za pitnou vodu, děkujeme Daniele, že přežila naši normalizaci, děkujeme...nerad bych na někoho zapomněl, ale Pán určitě nezapomene a tak díky, Bože, díky! Díky, Maria, díky!
za všechny poutníky
Filip Landa, Litoměřice
Pozn: v textu byly použity citace, na něž nemám autorská práva, ale když už mě soupoutníci tak vypekli, mohu si je dovolit vypéct, ba přímo usmažit ve vlastní šťávě...
6. diecézní pěší pouť mládeže za nová kněžská a duchovní povolání, Mělník – Česká Kamenice
Je úterý 4. července, něco kolem 18. hodiny. Z vlaku na nádraží v Mělníku vystupuje první nadšená skupina mládeže, která se rozhodla vydat se na společné putování - na cestu plnou obětí, potu, puchýřů, modliteb, na cestu plnou radosti, ohromných zážitků, výborně fungujícího společenství, na cestu s Kristem a Pannou Marií.
Naši pouť zahajujeme mší svatou v chrámu sv. Petra a Pavla. Bohoslužbu celebruje P. Jan Jucha a přijel se na nás podívat i P. Jordán z České Kamenice, který potvrzuje, že nás za 4 dny bude očekávat s otevřenou náručí. A to už je co říci, že se nám jej - dle jeho slov „starého jezevce“ - podařilo vytáhnout až do Mělníka. Večer se všichni vzájemně seznamujeme, což nám nečiní žádné problémy a brzy zná každý nazpaměť i všech svých deset přezdívek. Následně ukazuje svou připravenost k vedení duchovního programu poutě náš bohoslovec Jiřís, který ze svého batohu vytahuje spoustu výtisků kompletáře a ranních chval a díky němu tak můžeme každý den zakončovat i zahajovat modlitbou církve. K přespání využíváme pohostinnosti mělnické fary a někteří z poutníků využívají možnost svátosti smíření, abychom ráno vyrazili bez zbytečné zátěže hříchů.
Jak jinak lépe vkročit do nového dne, než slavit mši svatou. Již v 7 ráno si vyprošujeme přímluvu na cestu od dvou velkých poutníků, sv. Cyrila a Metoděje. Při bohoslužbě se k nám docela nečekaně připojuje P. Jan Richter, což všichni radostně vítáme, protože alespoň půl dne s námi může putovat kněz. Dnešní snídaně se koná na nádraží, kde se opět přidávají další nadšenci s batohy na zádech. Ještě nás není tolik jako například před necelým rokem na Marienfeldu, ale i tak se mi zdá počet poutníků velmi slušný. Po ránu jsem jich napočítal 16. Toto číslo bude ještě během cesty narůstat a v závěru se dokonce přehoupne vysoko přes 20! Nutno dodat, že se postupem času utvořilo velice komplexní a skvělé společenství a na každém kroku jsme mohli pociťovat přítomnost vanutí Ducha Svatého a ochranou ruku Panny Marie.
První delší zastávka je hned u hranice lesa za Mělníkem. Jiřís má první slůvko na den a my se dozvídáme, že po celou dobu pouti budeme rozjímat nad tajemstvím svátosti křtu. Nakonec sepisujeme na lístečky svoje osobní úmysly a vkládáme je do obálky, která bude přinesena mezi obětními dary při závěrečné mši svaté v Kamenici. Přítomnost kněze se ukazuje jako klíčová při další zastávce u pramene, kde všichni obnovujeme křestní vyznání. Svěcenou vodou ze studánky jsme pak pokropeni nejen my, ale i kolemjdoucí turisté. Evangelizace jako hrom. Blíží se čas oběda a naproti nám jede na kole poutnice Daniela. Zanedlouho i s ní usedáme do trávy a každý se snaží prosadit do jídelního menu něco ze svých zásob, aby se mu odlehčil batoh. Čeká nás cesta kolem Kokořína a ve 3 hodiny se začínáme modlit Korunku k Božímu milosrdenství. V jejím závěru nám P. Honza uděluje požehnání a loučí se s námi. My pokračujeme dále v silentiu, při němž můžeme rozjímat nad úmysly poutě, ať už této pěší nebo naší poutě životní. Zhruba po hodině chůze v tichosti zjišťujeme, že jeden z poutníků Petr Petr (též zvaný 2x Petr) ve své hluboké usebranosti sešel ze správné cesty a nachází se někde v okruhu deseti kilometrů od nás. Na pomoc se vydává záchranná četa ve složení: Jiřís, mapa a láhev vody. Ostatní poutníci šťastně zdolávají poslední kilometry zjevně nejnáročnější etapy, stručně definovatelné slovy „vedro a 34 kilometrů.“ K večeru přicházíme do Dubé, kde se usazujeme na farní zahradě do doby, než se našemu vedoucímu výpravy Kunz-Kousáčovi daří nalézt klíče od fary. Protože s ním vyšel do ulic Čapoun, tak to bylo „pořešený“ – a nalezení klíčů nebyla až tak náročná „štace“. Za poskytnutí zázemí děkujeme rodině Imrichově. Vidina chladivé vody žene mužskou část poutníků na místní koupaliště, dívčí část se spokojí s koupelnou. To už jsme opět kompletní a znovunalezený poutník, který má v nohách o nějaký ten kilometr více, upadá ihned do hlubokého spánku. Zbytek čeká ještě večeře, kompletář a většina z nás si chystá ležení pod hvězdnou oblohou na místní zahradě. Za zvuku kostelních zvonů, štěkotu místního psa a několika doznívajících hlášek spokojeně usínáme.
Ve čtvrtek hned po ránu nás budí ostré sluníčko. Kousáč nám pro tento den naordinoval víceméně odpočinkovou etapu, a tak si můžeme trošku přispat. U snídaně se již vítáme s P. Vláďou Novákem, který pro nás za chvilku slouží na zahradě mši svatou. V kázání otec Vláďa připomíná dnešní patronku sv. Marii Goretti a povzbuzuje nás, abychom se nebáli tak jako ona bránit správné hodnoty v dnešním světě. Po mši ještě jedno společné foto, krásný zápis do naší kroniky, pozdravy do Příchovic a s modlitbou Anděl Páně vyrážíme na cestu. Dochází k historickému okamžiku, kdy se poprvé v dějinách střetávají stezky dvou poutí. Čtyři pamětníci mezi námi vzpomínají, jak tudy před třemi lety procházeli při putování do Bozkova. Pak se notnou chvíli smažíme na silnici, než konečně odbočíme do příjemného lesního stínu. V demokratickém hlasování vítězí asi až desáté místo vhodné k odpočinku a obědu. Při siestě posloucháme Jiřísovo slůvko na den a nostalgicky vzpomínkové předčítání z poutní kroniky.
Zanedlouho pokračujeme dále, s modlitbou růžence nám cesta ubíhá a všichni v pohodě přicházíme až k místu skonání českého velikána Járy Cimrmana. Zdatnější jedinci vybíhají na Husu, zdejší velmi zajímavý kamenný útvar, na němž rostou pro někoho ideální stromy k lezení. Potom už je to jen kousek k Orionu, jakési „osadě“ pod skalním převisem, kde budeme dnes spát. Zkušenější poutníci toto místo nazývají spaním na coolech a vědí proč. Však jsme také v místní návštěvní knize nalezli náš 3 roky starý vzkaz z bozkovské pouti. U nedaleké studánky doplňujeme vodu, společně večeříme, modlíme se kompletář, zpíváme nově propagované songy typu „Já jsem holub na báni“ a uléháme do spacáků. Na coolech se tentokrát spí velmi dobře, jen ti pod námi mají ráno spacák plný sena.
7.7. v 7 hodin začínáme modlitbou breviáře a vyrážíme na cestu. Snídaně se dočkáme až po chvíli chůze. Ve vesnici Litice málem zbouráme pumpu při občerstvování našich těl, míjíme Ronov a ve Stvolínkách se loučíme s poutníkem Jakubem, obdivujeme chátrající bývalé biskupské letní sídlo a pokoušíme se koupit několik bochníků chleba, což se nedaří, protože chléb nebyl objednán. Dále kráčíme první pořádnou zkratkou kolem vodopádu, který byl unikátní svou vodnatostí - skoro nic tam neteklo. Ačkoli Jiříse prý ještě v semináři rozmnožování chlebů a ryb neučili, všichni se kupodivu dosyta najíme u vesničky Kolné. Po siestě pokračujeme s modlitbou Korunky a následným silentiem až do Horní Police. Příchod prvního a posledního poutníka děli téměř 50 minut, a tak rychlejší část mezitím využívá přítomnosti kytary a po vzoru oné bozkovské pouti se probouzí evangelizační schopnost některých songů přitáhnout na pouť pubertální mládež, potažmo děti mladšího školního věku. Obdivujeme nádherné a velkolepé poutní místo v Horní Polici. Přišli jsme právě včas na svatbu, a tak kytara opět nezahálí a baví či dojímá všechny svatebčany včetně ženicha a nevěsty. Poté slavíme mši svatou s P. Standou Jonáškem v místním kostele Navštívení Panny Marie, tentokrát ji obětujeme za rodiny. Pomalu se schyluje k nejočekávanější události dne – k příchodu jednoho z kolíků Binga. A Bingův příchod se stal opravdu nezapomenutelným momentem, zvláště při spatření jeho poutnického ustrojení. Kronikář dne to podtrhl slovy: „A hle aleluja, nastal příchod Prezoše Binga.“ Večer spojujeme příjemné s užitečným na místním koupališti. Večerní chvály se tentokrát modlíme v záři reflektorů osvětlujících kostel. Spokojeně uléháme do spacáků - je to poprvé, co budeme jako praví poutníci spát v ambitech. Jaké to asi bylo, když sem v minulých dobách přicházely denně tisíce poutníků...
V sobotu je před námi poslední etapa. Po tradičním zahájení dne, snídani, slůvku na den, vyrážíme opět ve větším počtu. Protože už s námi jde i Bingo, o zábavu je postaráno. Tento poutník cestou trumfuje i požírače mravenců Vaška, když po cestě spolkne žábu, a v Novém Oldřichově se odvážně pouští do rytířských soubojů s místními domorodci. Tady se k nám má přidat poutnice se zajímavou přezdívkou „Nejdu“. Ona nakonec šla, ale bohužel jinou cestou, a tak jí naproti vyráží opět záchranná výprava ve složení Jiřís a Jiří. Při následné modlitbě růžence scházíme ze správné cesty a konečně si tak můžeme vychutnat pořádnou poutní zkratku, která splňuje obě stanovená kriteria: je delší a náročnější.
O to větší radost máme při spatření cedule Česká Kamenice. Dospěli jsme k našemu cíli a na faře nás vítá s otevřenou náručí P. Jordán. S nadšením vybíháme schody na věž kostela a pozorujeme město z ptačí perspektivy. Potom slavíme mši svatou, při níž panuje výborná nálada. Jdeme se ubytovat do Charitního domu, kde se nám dostává opět milého přijetí, přestože je nás údajně více, než se čekalo. V Kamenici je také koupaliště, a tak není pochyb, co bude naším dalším programem. V čele poutnického průvodu z koupaliště jde Bingo, v ruce se stromem, který kdesi utrhl Jiřís, při čemž ještě netušil, že onen strom bude později použit k jeho pasování na kolíka. K tomuto slavnému aktu dochází při táboráku, jenž je jakoby symbolicky zakončen parádním ohňostrojem. Před spaním se v místní kapli modlíme opět kompletář. Díky, Bože, i za tento krásný den.
A je tu neděle. Do poutní kaple Narození Panny Marie za námi přijíždí otec biskup Pavel a spolu s ním a zdejší farností slavíme pontifikální mši svatou na závěr naší pouti. Otec biskup vyzdvihuje důležitost našeho putování a všech jeho úmyslů, se kterými jsme se vydali na cestu. V obětním průvodu je přinášena zapečetěná obálka se všemi osobními úmysly každého z nás. Po mši následuje výborný oběd a nastává chvíle děkování. Děkujeme všem, kteří se o nás během putování postarali, poskytli ubytování a zázemí. Děkujeme všem, kteří se jakýmkoliv způsobem zasloužili o organizaci a propagaci celé pěší pouti. V neposlední řadě děkujeme všem vám, kteří o našem putování víte a podporujete ho duchovně. Sílu vašich modliteb jsme mnohokrát během cesty pocítili, což vám potvrdí každý z poutníků. Pro mládež litoměřické diecéze mám vzkaz: Poď na póť, má to smysl. Ostatním přeji, aby s opravdovou láskou a vděkem přijímali všechny radosti i strasti pouti do Nebeského království. Naše, ale ani vaše pouť ještě zdaleka nekončí.
za všechny poutníky Filip Landa
7. diecézní pěší pouť mládeže
Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti...
... a proto stojí za to semknout se na pár dní v modlitbách a společně prosit na jeden úmysl.
Mládež litoměřické diecéze se v úterý 3. července 2007 vydala již posedmé na putování za nová
duchovní povolání a dobré rodiny. Ihned po příjezdu do Teplic si začali organizátoři z řad
zkušených poutníků uvědomovat, že to letos zřejmě přehnali s masovou reklamou a účastníků pouti
bude poněkud hodně. Rázem bylo pryč všech 40 poutních triček a to se do nich ani nestihl
obléknout náš čtrnáctičlenný doprovod - letos nás totiž po celou dobu provázel bez jednoho
mandel svatých, k jejichž domovu jsme měli namířeno. Šli jsme z Teplic k poutnímu kostelu
Zvěstování Panny Marie a Čtrnácti sv. Pomocníků v Kadani.
Během putování jsme měli možnost zakusit všechny extrémy naší diecéze. Od vlídných
přijetí hostitelských farností, dobrosrdečnosti zdejších obyvatel, od panenské přírody až
po zamykání dveří ze strachu před spontánností a upřímností mladé víry, po kraj těžce poznamenaný
nedávnou historií, vystěhováním původního obyvatelstva a roky komunistického drancování.
Kraj na první pohled zatrpklý a rezignovaný, na druhý pohled v sobě ukrývající velký potenciál
a bohatství stejně jako rozpadlá stodola naproti faře v Postoloprtech, v níž lze nalézt
zbytky románského zdiva. Kraj, který prahne po dobrých rodinách, jež dokážou vytvořit zázemí
také pro růst nových duchovních povolání. Kraj, který potřebuje pokání.
S tímto vědomím jsme vyšli na cestu a kromě hlavních úmyslů si s sebou každý poutník
nesl i nějakou tu osobní prosbu, za níž chtěl strasti putování obětovat. Každý den jsme
zahajovali a zakončovali denní modlitbou církve, v poledne jsme vždy byli duchovně spojeni
s celou diecézí prostřednictvím modlitby Anděl Páně. Zbylé chvíle jsme vytmelili slůvkem na
den, silentiem, růžencem či Korunkou k Božímu milosrdenství, nechyběla každodenní mše svatá.
Během cesty se u nás vystřídali dokonce čtyři kněží, takže byla zajištěna dostatečná kapacita
pro svátost smíření či duchovní rozhovory. Často naše kroky doprovázela hudba, od chvalozpěvů až po songy nejrůznějších žánrů a ani o zábavu rozhodně nebyla nouze.
Naší snahou bylo kromě jiného aspoň na chvilku přinést světlo mladého života do
farností, kde hoří jen malý plamínek několika posledních věrných farníků. O tom jsme se mohli
přesvědčit hned první den, kdy jsme k večeru dorazili do Bíliny. Tam se nám dostalo téměř
luxusního pohostinství, které jsme využili ještě jednou k vzájemnému seznamování, protože
náš počet se neustále rozrůstal. Z večera na faře si pamatuji jen neuvěřitelnou spoustu
legrace, a že někdo měl jelení lůj Astrid s jahodovou příchutí, někdo měl filipa a někdo
byl mimo mísu.
Následný den jsme své kroky namířili na hranici Českého středohoří a naše pouť
dospěla k vrcholu – ten vrchol se jmenuje Bořeň a je z něj parádní výhled téměř na celou
diecézi. To už všechny poutníky bavil svými osobitými kousky mladík jménem Bingo, jenž si
během tří let vybudoval pevnou pozici v centru veškerého dění. Cestou jsme mohli obdivovat
odhalenou architekturu chátrajících kostelíků, zanechat několik poutních upomínek ve schránce
rozzuřeného pána, když jsme se nechtíce ocitli na jeho pozemku, a nakonec se dostalo i na tolik
očekávanou zkratku, která splnila všechny poutnické podmínky – byla delší a
náročnější. Chvílemi docela dost pršelo. Zablácení, ale šťastní jsme doputovali do dalšího
cíle a na faře v Postoloprtech už nás vítal P. Rudolf Prey. Mše v místním kostele byla
slavnostní, neboť jsme zde přistáli právě v den věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Duchovně
jsme se tak spojili se všemi ostatními poutníky na Velehradě včetně svého biskupa, který
se s námi v noci spojil dokonce i telefonicky. Několik odvážlivců zakončilo den ledovou
koupelí v Ohři.
Posilněni modlitbou a snídaní s domácími „farními“ vejci jsme vyrazili dále.
Cesta ubíhala a v pozdním odpoledni jsme již byli v Žatci. Marně však hledáme alespoň
náznak informace na dveřích kostela, kdy a kde se slouží bohoslužby, naštěstí náš vůdce
zvaný Kousáč ví všechno dopředu. Mše v klášterním kostele někomu připomíná automat na
rituální služby, ovšem bez hudby, ačkoliv je mezi námi několik kytaristů i varhaníků. V Žatci
je zřejmě přebytek mládeže a 35 mladých lidí ve všední den v kostele je zde dle nulového
vzrušení asi normou. Škoda jen, že místní mládež zrovna nepřišla v den památky Marie
Gorettiové, takhle s námi bylo v kostele jen zhruba pět babiček. Jakmile za námi zaklaply
dveře kostela, setřásáme prach ze svých opánků a kráčíme směrem na Libočany, kde se nám dostává
velmi vřelého přivítání rodiny Audyovy. Naši hostitelé se opravdu činí a gulášek k večeři
je vynikající.
S vděčností za poskytnuté zázemí opouštíme následný den i je a vydáváme se na poslední
etapu. Ta vede kolem Nechranické přehrady, takže se najde i chvilka na koupání. Sluníčko nám v
závěru dne dopřává nadmíru svých paprsků a zhruba v 19.30 vstupujeme do našeho cíle – do
poutního kostela Čtrnácti svatých Pomocníků v Kadani. Místní farníci na nás dokonce hodinu
a půl čekají, aby s námi mohli oslavit společnou mši svatou. P. Josef Čermák vyzdvihuje
právě oněch čtrnáct svatých a je prý velmi dobře, že jsme si vybrali jako doprovod právě je. To
samé potvrzuje při nedělní bohoslužbě sám otec biskup Pavel, kterého mezi sebou s obrovskou
radostí vítáme a dáváme mu jako dar kačenky, které za sebou na provázku kdosi táhnul celou
pouť.
Chtěl bych jménem všech poutníků vyslovit velký dík jemu a všem, kdo pomohli s
organizací pěší poutě, všem, kdo se společně s námi modlili, kněžím, kteří nás doprovázeli
(zejm. P. Vítek Audy a náš patriarcha P.Benno Beneš) a všem, kdo se o nás během cesty
postarali. Kadaňská farnost nás pohostila vskutku neuvěřitelně – ovšem letošní pouť mne
utvrdila v pevné víře, takže jsem opravdovosti této hostiny nakonec uvěřil.
A uvěřil jsem i tomu, že je možné vytvořit úžasně fungující společenství ze 40
lidí. Podle nedělního evangelia a výzvy otce biskupa se už nebojím ani toho, až nás bude
příští rok 72 – jako vyslaných učedníků. Uvěřil jsem tomu, že naše putování má hluboký
smysl. Uvěřil jsem tomu, že litoměřickou diecézi čeká velká budoucnost.
Filip Landa
8. pěší Pouť mládeže Litoměřické diecéze aneb akce Putuj (Poď na póť)
Naše putování začínalo až ve středu ráno, já jsem se však zúčastnil i předprogramu. Do Mladé Boleslavi, kde Pouť letos startovala, jsme přijeli v pondělí večer. Po krátkém seznámení následovala večeře, po ní odpočinek a adorace. Spánek.
Úterý. Ti zkušenější z nás plánují program a my nezkušení vyrážíme na výlet. Odpoledne odpočíváme a nabíráme síly na Pouť. Postupně doráží další poutníci. Jako dárek obdržel každý poutník speciální hůl. Pouť byla zahájena mší svatou, při které účastníci mše napsali svoje úmysly na papírky, které jsme poté nesli s sebou. A za co že jsme letos putovali? Za naši diecézi, za dobré rodiny a za kněžská a řeholní povolání. Po mši následovalo rozdělení do skupinek, večeře a večerní program, tj. seznamování, vysvětlování poutních pojmů a prezentace poutního jedenáctera. Spánek.
Středa. Den začínáme dobrým jídlem a ranními chválami. Poté následuje společná fotka před kostelem a už vyrážíme – za zvuku dud a s velkým křížem v čele. Slovo na den o Josefovi a jeho bratrech. Silencium. Oběd a koupání (myslím v Bakově). Všudypřítomné horko a sluníčko. Konečně dorážíme do Mnichova Hradiště. Slavíme mši svatou. Večeře. Večerní program. Spánek.
Čtvrtek. Vstávání a ranní hygiena. Poté vyrážíme do zámeckého parku, kde je snídaně. Vycházíme s modlitbou růžence na rtech a v srdci. Slunce pořád praží. Silencium. Oběd na fotbalovém hřišti. Pochod. Jdeme přes Svijany, kde obdivujeme (zvenčí) místní památky. Nikdo z nás neporušil jedenácté poutní přikázání (Poutník se dobrovolně zříká konzumace piva i jiných alkoholických nápojů během Pouti). Cesta pokračuje. Dorážíme do Přepeř. Malá pauza a jde se na mši. Večerní program v kapli – seznamovačka a hudební pexeso. Spánek.
Pátek. Po ranních chválách následuje snídaně, poté vyrážíme. Opouští nás „poutní fýrer“. Heslo dne je: „Nezaprší a nezaprší.“ aneb proti větru a dešti někdy nepomůže ani pláštěnka. Ještě jedna léty ověřená moudrost: I nejlepší goretexové boty jsou na nic, když do nich prší svrchu :). Počasí se lepší, začíná foukat. Setkání s panem Čunkem a Anděl Páně. Oběd odbýváme ve stodole, kde trochu fouká, protože má jen dvě stěny. Po malé diskotéce jdeme dál. Silencium. Vylézáme na vysoký kopec, kde rozkládáme sebe i své batohy na trávu. Poté nás starší pán obohatí svým výrokem: „Hele, to sou ňáký vodáci.“ Jdeme dál. Hodkovice nad Mohelkou. Mše svatá. Svěcení velmi cenných, nově zrestaurovaných dveří. Měl jsem o ně trochu strach, protože byly velmi mocně kropeny svěcenou vodou. Skvělý guláš. Večerní program. Kompletář v kapli. Dobrou noc.
Sobota. Vyrážíme velmi časně, kvůli závodům rychlých aut (poutníci se nemohli soutěže účastnit). Následuje série kopců a poryvů ledového větru, zakončená slovem na den a ranními chválami. Jdeme dál. Slovo na den. Silencium. Stoupání. Obědváme na Pláních pod Ještědem. K pouti se připojuje poslední (tj. 72.) poutník – Vítek alias Bejk. Déšť, který začal v polovině oběda padat, nás příliš nepřekvapil. Vyrážíme. Z Ještědu máme nádherný výhled, počasí se mezitím uklidnilo. Fotíme se u kříže. Následuje sestup a modlitba růžence. V Liberci jsme šli nepravou zkratkou, která byla kratší a po lepším terénu, takže to vlastně nebyla zkratka :). Slavíme mši svatou. Po ní následuje zelňačka a buřty. A dlouhý večerní program.
Neděle. Ranní vstávání, které bylo po nočním programu velmi těžké. Ranní chvály. Snídaně. A už vyrážíme ke kostelu Panny Marie U obrázku. Zde slavíme mši svatou. Po mši následoval proslov poutního „fýrera“ a předání poutních cyrilometodějských křížů. Také byly před kostelem zažehnuty papírky s úmysly, které jsme celou Pouť nesli. Návrat na libereckou faru a moc dobrý buřtguláš. Loučení.
Mé dojmy, pocity a zážitky by se daly shrnut do tří slov: Pouť byla skvělá. Mé obavy z velkého počtu lidí se nenaplnily, byli jsme dobře stmelená parta lidí. Všechno nám vycházelo, počasí se drželo v přijatelných mezích. I (pokud jsem do toho viděl) všechno organizační se dařilo – všude jsme našli srdečné uvítání, pohoštění a nocleh, všem našim dobrodincům patří velké díky. Stejně jako všem organizátorům a těm, kdo se alespoň trochu podíleli na přípravě. Díky. Zkrátka všechno dobře dopadlo. Pouť byla zcela úžasná akce a velká duchovní „motivace“ a povzbuzení do dalšího života, protože Pouť nekončila v Liberci, ale trvá celý život.
Toník Šedivý
14. pěší pouť mládeže: Hrádek n. N. - Chorušice
Poslední kousky oblečení z pouti se suší na věšáku a já usedám ke stolu, abych zaznamenala, jaká ta letošní pouť z Hrádku nad Nisou do Chorušic vlastně byla.
Vše začalo zahajovací mší svatou v Hrádku nad Nisou, kterou celebroval otec biskup Jan Baxant. Spolu s ním jsme pak usedli k hojně vystrojenému stolu na místní faře a občerstvili se i stravou pro tělo. Následoval seznamovací program, při kterém se některým poutníkům jména a jejich majitelé spíše zamotali. Nezbývalo nám než věřit organizátorům, že vtipná hra měla být motivací na podrobnější seznámení během našeho putování. Nechybělo ani vysvětlení některých pojmů poutnického slangu a uvedení poutních pravidel, která se postupem času vybrousila do dnešní podoby.
Ani letošní pouť nezůstala bez ústředního tématu, jež se neslo celou poutí a nad kterým jsme se mohli zamýšlet, letos jím byla „rodina dnes“. Už v kázání otce biskupa jsme si uvědomili, že rodina nejsou pouze naši příbuzní, ale že za rodinu můžeme považovat i lidi ze širšího okolí. Během putování jsme se zamýšleli nad tím, kdo vlastně rodinu tvoří (člověk – Boží obraz), nad vlastními rodinami, nad darem těla a intimním spojením muže a ženy a nad mateřstvím a otcovstvím. O své zkušenosti se přijeli podělit i manželé Růžičkovi z Krupky, díky!
Krom putování, modlitby, silentia, témátek a diskuzí jsme měli možnost vyjít ze své zóny bezpečí a slanit pár skal.
Pouť se povedla a tak nezbývá než poděkovat lidem, kteří tomu svou ochotou a dílem pomohli. Dík patří nejen duchovním a organizátorům, ale i farnostem, které nás vřele přijaly a pohostily. Díky těm, kteří s námi putovali v modlitbě!
A tak mi nezbývá, než se těšit na další pouť, která tradičně otevře prázdninový čas. Těším se i na tebe neznámý i známý poutníku, ať už s námi vyrazíš po svých, nebo nás budeš doprovázet v modlitbách.
Anežka Hanzlíková
Trasa: Hrádek nad Nisou - Jablonné v Podještědí - Mimoň - Getsemanská zahrada u Břehyně - Bělá pod Bezdězem - Chorušice - Nebužely
Pouť v číslech: 14. ročník, 6 dní, cca 30 poutníků, 3 kněží a nějací po cestě, 7 mší, 101 km, 72 chlebů, 2 kytary, neznámý počet puchýřů a nepočítaně pozitivních účinků poutě.